Proč „dělba práce“ při úklidu nefunguje – a co s tím…

Snad v každém časopisu pro ženy se už leta letoucí čas od času objevují články na téma spokojeného soužití, obsahující radu „rozdělte si s partnerem domácí práce“. A současní muži rozhodně vědí, že rozdělení domácích prací je správné a přirozené. Přesto v mnoha domácnostech najdeme unavené ženy, které mají pocit, že všechno leží jen na nich… Proč je tomu tak?

Nebudu vás napínat a pointu této záhady vám prozradím hned. Někdejší studie amerického Institutu pro rodinu se rozhodla zjistit, jak že je to s rozdělením domácích prací v rodinách, kde oba partneři pracují. A došla k zajímavému zjištění.

43% mužů bylo přesvědčeno o tom, že dělají doma polovinu domácích prací a spravedlivě se o ně dělí s partnerkou.

Jenže – pouhých 19% žen souhlasilo s tím, že si domácí práce s partnerem dělí půl na půl…

Co to znamená?

Když se zaměříme jen na onu skupinu mužů, která se domnívala, že doma odvede stejný díl práce, jako jejich partnerky, vyjde nám z toho jednoduchá odpověď. Řada mužů (ale třeba také starších dětí), nemá moc přesnou představu o tom, kolik času a energie vyžaduje péče o domácnost, ve které žijí.

Pokud i vaše domácnost patří k těm, kde muž sice přiloží ruku k dílu, ale vás to příliš „nevytrhne“, promluvte si o tom. Mému muži třeba stačilo přečíst výsledek výše zmíněné studie (který překvapil nás oba), aby se zeptal, co vlastně ještě potřebuji předat jemu…

Nejste v tom sami – úklidová story ze života…

V období „před myčkou“ jsme měli s partnerem dohodu, že já budu vařit večeře, a on se poté postará o nádobí. Moc nefungovala. Nádobí se věčně kupilo ve dřezu a bylo v podstatě jediným zdrojem občasných hádek.

Při jedné z nich mi partner vyčetl, že já přece také nevařím úplně každý den – a tak bychom se o to snad mohli podělit. V naprostém šoku jsem na něj vytřeštila oči a zeptala se, jestli si nevšiml, že skoro pokaždé, než začnu vařit, odmývám nádobí, které potřebuji – a také to, z kterého pak jíme.

Nevšiml. Když jsme se společně vrátili z práce a já šla vařit, bral na procházku našeho psa. U dřezu mě tedy nikdy neviděl – a nedošlo mu, že množství nádobí ve dřezu nějak neodpovídá celkové spotřebě…

A co větší děti?

Děti jsou na tom s reálnou představou o domácích pracích obvykle ještě hůř, než muži. Zejména čerství „puberťáci“ mají pocit, že bez jejich účasti se práce udělá sama – ale když ji chcete alespoň zčásti delegovat na ně, vlastně jim berete všechen volný čas a ještě kousek navíc…

Nejste v tom sami – úklidová story ze života…

Nedávno jsem se připletla k takřka každodenní „diskusi“ mé kamarádky s pubertální dcerou na téma „výpomoc v domácnosti“. Kamarádka po dceři chtěla výpomoc v řádu cca 15 minut denně (evidentně nikoliv poprvé) – na což se jí dostalo odpovědi, že vůbec nebere ohledy na to, jak je ona (dcera, základní školou povinná) unavená…

Kamarádku dodnes obdivuji za to, že jí dokázala odpovědět v klidu – a aniž by zmínila fakt, že kdyby se k tomu ona (s fyzicky náročnou prací ve zdravotnictví) stavěla stejně, nejspíš už si rodina bude cestu od vchodových dveří prohazovat vidlemi…

V tomto případě doporučuji být nekompromisní. S partnerem se budete muset k řešení dopracovat dohodou, ale ve vztahu rodič – dítě byste i při demokratickém přístupu k výchově měli být tím, kdo má rozhodující slovo.

Pozitivní přístupy jsou vždy pro všechny zúčastněné příjemnější, než ty negativní. Nicméně pokud to pozitivní cestou nejde, tu druhou máte každopádně v záloze…

Ideální je samozřejmě domluvit se s dítětem na tom, že je třeba, aby se na chodu domácnosti podílelo společně s ostatními. Menším dětem můžete udělat třeba nástěnku s jejich denními úkoly a magnetky, které po splnění úkolu přemístí z části Udělat do Splněno.

Pokud je vaše dítě právě v odmlouvacím období, a vy nemáte chuť trávit každé odpoledne debatou o tom, že ten koš opravdu neponesete k popelnicím vy – můžete nasadit odměny. Zvýšení kapesného za plnění úkolů celý týden (pohyblivá složka mzdy dostává nový rozměr 🙂 ), nákup hračky na přání, nebo třeba společné kino…

Ano, motivace hmotnými statky není ideální – ale narovinu: chcete si každý den „třepit pusu“, nebo vám drobný ústupek/úplatek stojí za to, že to bude hotové?

Hezký nápad jsem viděla na jednom rodinném blogu – autorka na nástěnku „příležitostných prací“ (sekání zahrady…) vyvěšuje úkoly společně s bankovkou v hodnotě 1 – 5 dolarů. Kdo danou práci udělá první, může si ji odnést.

A co když ani pozitivní motivace nezabírá? Obvykle máte k dispozici řadu „taktických donucovacích prostředků“. Řekněte si sami – co všechno v pohodlném světě svého dítěte ovládáte? Kapesné,kredit na mobilu, heslo na wifi, povolení toho, kdy může jít ven dělat, co ho baví…?

I když by podobná řešení měla nastoupit až ve chvíli, kdy už to jinak prostě nejde, svá opodstatnění samozřejmě mají. Užívejte jich každopádně s mírou, odstupem a pokud možno dočasně. A hlavně tak, aby vaše požadavky bylo možné reálně splnit (pro dítě, ne pro vás!) – seznam několika jasně definovaných denních úkolů je dobrý začátek.

Zkuste se naopak vyhnout formulacím typu „dokud nebudeš mít u sebe v pokoji dokonale uklizeno, neuvidíš ode mě ani korunu kapesnýho“. Lepší seznam zní – oblečení ve skříni nebo v koši na prádlo, hotové úkoly do školy, srovnaný pracovní stůl, vyluxováno v obýváku. Pokud i přes snahu dítěte některý z úkolů „nefunguje“, zkuste přijít na to proč, namísto tlačení na jeho splnění.

Přeji vám pevné nervy a spoustu ochotných pomocníků 🙂

Lucie